Beskydy

Den první

Příjezd jako obvykle. Nadšení, trošku přeprchá, ale to nám nevadí. Konečně jsme na své milovaném místě, kde se cítíme dobře, a kam jezdíme načerpat vzácnou energii. V chatě zima a nevlídně asi jako pokaždé, když sem přijedeme. Nicméně netrvá dlouho a známé prostory rychle zabydlujeme. Kotel a krb se rozhoří, lednička taktak pojme naše zásoby, dá se první uvítací panák, uvaří se kafe a vyjde se ven......

Konečně. Konečně sedím, upíjím kafčo a nasávám tu pravou atmosféru, kvůli které sem jezdím. Miluju pohled na vrcholky lesů, převážně jehličnatých. Špičky stromů, které se derou až k obloze. Při troše fantazie bych jen natáhla ruku, a na ty nejbližší bych si sáhla. Nejsou daleko, ale jsou vysoko. Objímám je očima, nasávám jejich sytou zeleň a nemůžu se nabažit. Tolik let, a pořád a znova je to pro mě ohromující.

A nebe? Nebe je tady taky ohromující. Četla jsem venku svou knížku, ve které se píše, že při své intuici vidím obrazy. Že se každý den mám nadechnout a požádat o znamení. Zadívala jsem se na oblohu a zkusila to. Neuvěřitelné. Ve tmavém mraku světle ohraničené srdce. Krásné, pravidelné srdce. Zírala jsem doslova konsternovaná, a nemohla se od něj odtrhnout. Pomyslela jsem si, co to je za znamení? Co mi tím chceš říct? Srdce je láska. Láska je zdroj. Vše, co pochází ze srdce je to správné. Srdce nám nikdy nelže. Ale co dál? Proč srdce?

Zadívala jsem se na oblohu dál a pochopila jsem další smysl. Kousek za ním jsem uviděla sebe. Byla jsem stojící postava, jejíž pohled směřoval k srdci. Pomalu jsem si však začala sedat a přede mnou se objevil počítač. Nebo spíš tedy notebook a jedna ruka spočívala na něm. Moje hlava se pomalu otáčela ke mně a jako by trošku pokynula. Tohle je to znamení? Že mám dělat to, co mě baví? Že mám psát? Protože všechno, co píšu, to jde ze mě, z mého srdce, z mého zdroje?

Zkoumala jsem mraky dál a najednou mě dohnal hodně tmavý býk. Rohy a hlavou se do mě začal opírat a všechny čtyři nohy se mu hýbaly směrem vpřed. Srdce a já pořád v jednom směru. Takže mám použít veškerou sílu na to, abych se věnovala tomu psaní? Mám se "zabejčit" a nepřestávat v tom? Jsem Blíženec, ale v Býku. Připomíná mi snad Býk to, abych si šla za svým? Blíženec pod vládou Merkura. Merkur to je komunikace, psaní, počítače, elektronika......Všechno to na nebi do sebe zapadá. Má to zapadnout konečně i mně samotné?

Mraky se rozplynuly, ale já pořád stála udiveně v trávě a dívala se na nebe. Tohle je ono? Tohle bylo to dané znamení. Tohle byla odpověď na to, na co jsem se ptala? Měla jsem sem přijet proto, abych zde našla další odpovědi? Abych navázala na Prahu, kde se mi taky dostalo spoustu odpovědí a rozjasnění?

Je už tma a já jsem pořád venku. Je tady úžasné ticho, jen šumí nedaleký potok. A já prožívám asi přesně to, co jsem tady prožívat chtěla.

Den druhý

Vzbudila jsem se poměrně brzy, ještě byla tma. Za normálních okolností bych doma už asi vstala, ale tady jsem si řekla, že nebudu nic hrotit a podařilo se mi nakonec ještě usnout. Oknem proudil čerstvý a svěží vzduch Beskyd a mně se zdálo, že mi spadl mobil do záchodu. 😊 No tak nic, příjemné sny to nepřineslo. 😊

Nemohla jsem se nakonec nějak probrat. Posnídala jsem sladký donut, což mi po ránu fakt neudělalo dobře a pocítila jsem z toho příšernou únavu. Seděla jsem na sluníčku a snažila se nasávat to teplíčko každým kouskem těla. Nakonec jsem udělala svoji oblíbenou tvarohovou pomazánku, a ta mě postavila na nohy. Hned po ránu dorazily další dětičky z Čech, tak jsme posedávali a klábosili, tak nějak o všem.

Většina pak odešla do lesa na houby a já jsem zatím uvařila polévku k obědu. Přemýšlela jsem nad tím, co mi včera běhalo hlavou a rozvíjela víc své plány budoucí. Nejsem ještě úplně pevně přesvědčená, co kdy a jak udělám, ale nějaký nástin se mi tak nějak sám v hlavě zrodil.

Když jsem před časem začala psát své blogy na iDnes, měla jsem s tím docela úspěch. Občas se objevil článek na titulce, občas ve výběru "Zaujalo nás", což byla pro mě svým způsobem pocta, taky radost, a hlavně povzbuzení psát dál. Pak přišla doba, kdy jsem se nějak zastavila, ale nebylo to jen psaní, bylo to nějak celkové zastavení. Nic mi nějak nešlo a v té době jsem se začala soustředit více na sebe, jako na člověka. Začala jsem prodělávat změnu, a to celkovou.

Nicméně už delší dobu ve mně nahlodávají různé myšlenky, nápady, posunula jsem se ve vlastním vývoji zase o kus dál a takový ten prvotní větší šťouchanec přišel v Praze. Udělala jsem si stránku na Facebooku, kterou jsem nazvala Celá já a nejspíš to bude i název mého blogu, pokud už neexistuje, což jsem ještě nezjišťovala. Na svoji stránku dávám tak nějak všehochuť, většinou však co se týká mě. A tak se zrodil nápad, propojit to s vlastním blogem.

Blog na iDnes je sice fajn, ale mé blogy jsou tím pádem jejich majetkem, nemůžu si s nimi bez svolení nakládat jak chci, pokud někde zveřejním, tak pod jejich hlavičkou. Taky tam hodně hlídají obsah, takže když jsem v jednom blogu použila slovo svině, protože tam prostě patřilo, tak článek neprošel a musela jsem svini přepsat na mrchu, a to už šlo. Jenže já chci být svá, sama za sebe. Když chci napsat slovo prdel, tak tam prostě bude, protože vulgární nejsem, ale někdy jistá slova se musí použít, pokud jsou v kontextu s textem a myšlenkou. A Celá já bude prostě moje. Možná nebudu mít takové ohlasy, nebude mě číst tolik lidí, ale budu to já a bude to moje. A o to jde. Jde o moji vnitřní spokojenost, na které dlouho, dlouho pracuju.

A tak si tady nějak spřádám plány, zvažuji co a jak, no a až přijedu domů, tak to zkusím doladit. Třeba bude v neděli všechno jinak a do té doby se z toho vyspím. 😊

Houbaři se vrátili. Přinesli plný koš hřibů, tak jdeme zpracovávat. Letošek vyšel parádně. Jezdíváme sem v září, ale tentokrát nebylo místo. A zase je vše, jak má být. V září bylo hnusně, zima, pršelo.... A teď je krásně, je plno hub a přišlo říjnové babí léto. Krása.

Den třetí

Dnešek začal v poklidu. Krásně jsme se všichni vyspali, čerstvý vzduch a ticho dělá své. Dnešní úlovek dva koše hub. Jen nějak nevím, kdo to bude čistit. Zatím se k tomu nikdo nemá. Jsme rádi, když se takto s dětmi sejdeme, je pořád o čem mluvit. A tak klábosíme a čekáme na další zbytek výpravy, který to tady více oživí. Asi je zaměstnáme na to čištění hub. 😊Ráno se zdálo, že bude zima, ale počasí se nádherně vybralo a slunko se do nás opírá po celý den. Sem tam se mi podaří chytit i nějakou síť a odeslat pár fotek do světa. V lese jsem nafotila krásné fotky, ta příroda je tady prostě fascinující a taková mračna muchomůrek červených, to jsem nikdy neviděla. Rozhodně jich bylo víc jak hřibů.

Stále mi to nedá a sleduju nebe. Snažím se zase něco přečíst, ale to prvotní sdělení bylo asi to jediné, co jsem měla uvidět, co jsem se měla dozvědět. Tak jsem v klidu. Na druhou stranu, kdyby se mi na nebi ukazovalo pořád něco, měla bych v tom zmatek a nevěděla bych kudy kam. Takto je to jasně dané, a je už na mně, jak se k tomu postavím, co si z toho odnesu a jak bude vlastně všechno dál.

Tak jdeme na ty houby.

Den čtvrtý.

Dnes nemám žádné hluboké myšlenky, jen krásně čistou hlavu z lesa. 😉 Chata se nám zaplnila úplně do plna a je tady pěkně veselo. Včerejší koš a půl hub jsme ještě navečer zpracovali a fakt stačilo, zásoby jsou dostatečné. A tak jsme dnes houbařský košík a nůž zapůjčili části výpravy, kteří dorazili včera k večeru a jsou na rozdíl od nás hub ještě lační. My jsme v klidu dnes zahájili kotlíkový guláš, tradici, kterou jsme ještě neporušili ani na sněhu, ani v dešti, prostě se vaří za každého počasí a je to téměř plně chlapská záležitost, já jsem jen povolána jako degustátor a dochucovač. Hromada cibule, hromada hovězí kližky, hromada česneku a dnes taky tří druhů paprik a mrkve, abychom spotřebovali zásoby, tak bude guláš laděn tak trochu do "Maďara". 😊

Trošičku jsme si ráno posteskli, že nám to tady pomalu, ale jistě končí. Přepadne nás vždycky taková nostalgie a zítra to bude ještě horší. Ale ona ta aklimatizace na domov nakonec nikdy moc dlouho netrvá. Zrelaxovaný člověk se nastartuje v podstatě docela rychle a hlavně, můžeme se zase těšit, až pojedeme na jaře znovu. Čas tak strašně rychle letí, že to tady bude v podstatě za chvíli. A letošní podzim se fakt v tuto dobu vyvedl.

..... je poslední večer, guláš - celodenní záležitost a čistě pánský rituál 😊 je za námi. Tentokrát se opravdu vyvedl znamenitě, chutnal bez rozdílu úplně všem, a to je co říct. Udržujeme oheň v ohništi, abychom si tak nějak užili poslední večer u sálajícího ohně. Zítra se všichni rozprchnou do svých domů a vše se zase vrátí do starých kolejí. Jen já doufám, že stará nebude, že se zase posunu kousek dál na kolej novou. Nebude to ani tak o házení výhybky, ale prostě posunutí na cestě o kus dál.

Poslední dva dny už nad tím, co bude dál v podstatě nepřemýšlím. To přišlo první večer a den a víc nemělo smysl nic rozpitvávat. To bych tady musela být už jen sama a navíc, přijeli jsme si sem hlavně tak nějak všichni čistit hlavu. Což se povedlo, protože jsem neměla potřebu nad sebou víc a dál přemýšlet. To se vrátí, až budu zase sama doma, v klidu u svého pracovního stolu, s nějakou hudbou co mám ráda. Hudba je docela takový můj stimul, vlastně ani nevím proč. I když svým způsobem tomu tak trochu rozumím, hudba mi pomáhá soustředit se na danou věc, a hlavně jen na jednu věc. Jinak mi toho letí v hlavě šílená spousta a myšlenky se mi pak tříští jedna o druhou a nedokážu je dost dobře usměrnit.

A tak tady uzavírám své beskydské psaní a myšlenky a odeberu se za ostatními k ohni. Je třeba si ještě vychutnat poslední společné chvíle. Člověk totiž nikdy netuší, jestli to, co zrovna prožívá nebylo naposled. Proto je třeba si užít každý den, každou minutu.

Den pátý

Snídáme a všichni jsou nějak skleslí, že se jede domů. Pijeme poslední kafe, uklízíme a balíme. Jede se domů. Víc slov není třeba. Nicméně já jedu domů s nějakou "myšlenkou" a vlastně se už i těším. A tak to má být. Těšit se tam, kde je člověk doma, kde se cítí jako doma. Pro mě je to nejen domov, ale i toto, pro nás už tradiční místo. Takže se vždycky těším tam i sem, sem i tam...... prostě opustit dočasně jedno místo, abych jela na druhé úžasné a zase opačně, to přece k smutku není, to je k radosti. Vždycky je třeba mít důvod k radosti a my jich máme každý den dost a dost, jen si je někdy neuvědomujeme.

...... No a taky že jo! Radost byla veliká, přijel si pro nás náš vnouček Tomášek. Jeho rodičové se rozhodli nás překvapit, a to se podařilo. Takže závěr pobytu na chatě, přímo fantastický. Všechny naše drahé děti a první vnoučátko. Co víc si přát.

Tak nashle Beskydy, zase příště ........