Křtiny

Nedělní ráno bylo podivné. Už pocitově po probuzení jsem cítila, že něco není úplně jak má být a následný pohled do zrcadla mě v tom jen utvrdil. Pytle pod očima a cizí obličej moc nezachránila ani dávka pořádně ledové vody.

Nicméně nebylo zbytí. Pozvání na křest prvního vnoučka jsem si nemohla nechat ujít, a tak bylo třeba dát se trošku do pucu. Naštěstí mám dost barviček a zkrášlovátek, které mi pomohly jakýsi obličej vytvořit, byť stále nebyl můj. Každopádně jsme vyrazili přesně na čas, jak bylo v plánu.

Do dvaceti minut mi v autě bylo jasné, že to nebude jen tak, že za tím cizím obličejem vězí problém, a taky na sebe dlouho nedal čekat. Moje ledvina se rozhodla vyhlásit stávku a to takovým způsobem, že se to nedalo utajit před manželem. Chvíli jsem sice tiše trpěla, ale při najetí do první díry na cestě byla bolest tak nesnesitelná, že jsem to prostě v sobě neudržela a skoro zakřičela bolestí.

Manžel se na mě zděšeně podíval, co se děje. Musela jsem s pravdou ven. Což dělám nerada, protože začne panikařit a chce mě vézt to nejbližšího špitálu. Já, ač se bojím, co bude následovat, snažím se zachovávat větší klid a vnímat více tělo, co mi hlásí. Jestli je fakt poplach, anebo jen cvičení. Prosila jsem toho nahoře, ať je to jen cvičení, že nechci propásnout křtiny svého vnoučka.

Nicméně bolest neustávala a bylo mi docela špatně. Snažila jsem se nic nedávat hlasitě najevo, i když v případě bolestí ledvin to jde jen těžko. První zastávka v Brně pro dceru, to jsem už byla rozhodnuta pro nemocnici v Blansku. Pokračovali jsme tím směrem a nechtěla jsem trávit někde v Brně dlouhý čas na pohotovosti. Blansko mi přišlo, že bude víc "volnější", a že křtiny ještě stihneme.

Vyběhla jsem u dcery do čtvrtého patra, tam si chvilku sedla a čekala co bude, co schody s ledvinou udělaly. Nebylo nic. Asi se těmi schody trochu jinak udrncala. 😊Prostě to povolilo, přešlo, najednou klídek. "Prosím, prosím, prosím", zoufale jsem škemrala znovu u toho nahoře, ať už je klid. Ale asi mě má fakt rád, klid už byl. Jen sem tam malé dloubnutí, něco jako připomenutí, že ledvinu ještě pořád mám. Zrušila jsem návštěvu nemocnice a věřila, že vše už bude v klidu. Nebylo mi sice dobře, motala jsem se, od bolestí páteře, která se taky již delší dobu hlásí o slovo, ale to tak neřeším, to prostě vždycky vydržím. Ale taková ledvinová kolika, kdy lezete bolestmi po zemi, silnou bolestí omdlíváte a podobně, to prostě jen vytrpět nejde a člověk je šťastný, když ho té bolesti někdo zbaví. A tak jsem byla šťastná za to, jak to je a víc už nic neřešila.

V Kunštátu, kde se samotný křest odehrával je moc hezký kostelík, dýchlo na mě z něj kus historie. Měl takové zvláštní charisma, kde se člověk cítil tak nějak přirozeně dobře, jako doma v obýváku. Nevím čím to bylo, asi budu muset zapátrat po historii, nicméně ta energie byla fakt dobrá. Kněz měl velmi hezkou kázeň o lásce, kterou jsem vydržela poslouchat od začátku, až do konce. Pokud jsem někdy v kostele, mám s tímto docela problém, donutit se vyslechnout kázeň celou a poměrně brzy se "odpojím". I samotný kněz byl velmi příjemný člověk, řekla bych taková moje krevní skupina. Vůbec ho nerozházelo, že se Tomášek během mše a obřadu vzbudil a značně nahlas dával najevo svou nespokojenost. Naříkal a naříkal.

To ale zase odbourával můj muž, který se ke mně sklonil a říká: "Ha, už zjistil co ho čeká a už se brání, protože jídlo to nebude. Určitě řve hlady a prostě nepřestane." A taky že ne. Proplakal celý svůj křest. Nicméně všichni v kostele se usmívali, jako že to byla velká sranda asi, a kněz si odříkával ty své modlitby, aniž by hnul brvou. Vypadal naprosto spokojeně, zatímco Tomášek nabíral na větší intenzitě hysterického záchvatu, kdy neměl co potřeboval.

Jakmile to měl však za sebou, kněz řekl snaše, ať předá Tomáška své starší neteři, že malý přestane plakat, že ví, co říká. A měl pravdu. Tomášek jako zázrakem přestal a do konce mše už nezaplakal.

Zato když se začalo podávat svaté přijímání, můj muž opět zaperlil. Zase se ke mně naklonil a zcela vážně povídá: "Jdu taky. Mám hlad." V kostele byl naposled někdy na svých vlastních křtinách, když pominu nějaký ten pohřeb, tak to prožívá po svém. 😊 Nicméně farář to vzal celkem svižně, a tak bylo brzy po všem. Vyšli jsme z kostela, déšť, který před tím byl docela silný přestal a my se odebrali k obědu.

S obědem se vytáhl můj drahý synek, který se rozhodl uvařit pro nás všechny svíčkovou. Vzhledem k tomu, že ji vařil tak jednou v životě a tentokrát to mělo být asi pro patnáct lidí, tak měl docela odvahu. Já sama bych z toho byla nervní, abych nepokazila tak slavnostní oběd pro tolik lidí. Ukázalo se, že má na rozdíl ode mě nervy ještě dobré. Zvládl to naprosto skvěle, masíčko unikátní.

Tomášek šel z ruky do ruky, tvářičky měl chudák celé růžové od neustálého muchlání a pusinkování, až z toho padl únavou. Měl náročný den. 😊 No a my ostatní, ač to zkraje u mě vypadalo náročně, nakonec bylo vše úžasné a krásné. V pohodě, klídku, radosti, prostě no stres.

......konečně jsem se dnes objednala na urologii, což slibuju čtrnáct dnů. Jenže jsem už postarší osoba, a tak jsem si vždycky vzpomněla po ordinačních hodinách. Zážitek z cesty autem mi však už nedal zapomenout, nejspíš to bylo něco jako poslední varování. Tak jsem usoudila, že poslouchat se musí. Příští týden se uvidí, co bude se mnou dál. Nicméně doufám, že ledvina to se mnou ještě nějakou dobu vydrží, byť sem tam o sobě dá nepěkně vědět. Před dvěma lety se mi dostalo ujištění, že s tím žijí i "staré baby", tak že mi třeba taky vydrží. 😊 Nevím, jestli mě to tehdy uklidnilo, nicméně doufám, že ještě tak stará nejsem a spolu to nakonec nějak i doklepeme. A jestli budou někdy další křtiny, tak už budou v naprosté pohodě a manžela před tím taky pořádně nakrmím, aby nechtěl ujídat hostie pro ty, kteří si pro ně nechodí z hladu. 😊