Námět omylem poslaný

"Tam jedeme?" Byla první moje reakce na fotku, která mi přišla na Messenger a bylo mi vcelku jasné, že přišla nejspíš omylem.

"??? Nevím, jak se to stalo??? ...ale možná námět pro článek... tak ti teď spěchám tam, jak i Karel IV. chodil sám a v ruce držím mobil na přečtení zpráv ze světa i domova.... A vidím, že jsem ti poslal nějaký obrázek a vůbec nevím jak??? ....." Hmm, vcelku rychlá, jasná a výstižná odpověď. Náznak toho, že se v mém životě odehraje nějaká bomba rovnající se zázraku, se pomalu ale jistě rozplynul.

.....tak jasné, že omyl, kdo by mě taky na takovou nádheru zval, když na to sama nemám. Takže námět. Námět omylem poslaný. 😊

A tak tady sedím za svým psacím stolem a hledím na ten obrázek. Vypadá to, že je na něm nějaký hotel. A tak jsem nakonec ráda, že k žádnému pozvání nedošlo, protože já mám radši soukromí. Přešťastná bych se cítila v nějaké malé, útulné horské chatě, kde bych měla své soukromí. Úplně se tam vidím, ve velkém pohodlném křesle, zabalená do teploučké deky, příjemně praskající oheň v krbu a žluté světlo stojací lampy přesně osvětluje stránku knihy, kterou právě čtu. Sem tam se zasněně dívám oknem ven. Miluju ten pohled na hory, na stromy a obzvlášť na jehličnany, zasním se nad postavami z knížky a přenáším se do děje z dávné doby. V každé knížce se najde nějaká postava, se kterou se umím ztotožnit.

"Tarararaptaptádadá, tarararaptaptádadá"..........Co to řve? Kde to je? Úplně ve mně píchlo, když se mě můj mobil pokoušel probrat z toho krásného snění. Bože to je odporná znělka, hned ji musím změnit. Jméno na displeji, které narušovalo mou sobotní siestu mě taky nepotěšilo a zamračila jsem se ještě víc. Vzít to, nevzít to. Vzala jsem to. Stejně by mobil řval ještě několikrát....., tak by asi bylo hloupé dělat, že jsem ho ztratila.

"Představ si, co se mi zase stalo!" ozvala se bez pozdravu v telefonu - řekněme Gertruda, když měla včera svátek. 😊 Pravé jméno uvést nemůžu, mohlo by se stát, že bych byla bita, anebo zabita. 😊 A milá Gerta sypala a sypala a kydala a kydala, takže jsem si ji dala na hlasitý odposlech, ztišila mírně zvuk, aby ji neslyšeli i sousedi přes jedno a v klidu si dělala, co jsem potřebovala. Sem tam jsem se naklonila k telefonu a řekla do něj hmmm, což se ukázalo stejně zbytečné, protože Gertrudes to ani nezaregistrovala, jak byla rozjetá v tom svém monologu. Utírala jsem si v klidu v obýváku prach, zatímco Gerta dštila svou zášť a síru v kuchyni na stole.

Snila jsem si dál svůj sen o horské chatičce, když jsem si najednou uvědomila, že je podezřelé ticho. "Haló, jsi tam???!!!" ozvalo se najednou docela důrazně z telefonu, tak jsem honem přiběhla ke stolu. "Jó, možná se to nějak trochu přerušilo, blbne mi tu signál víš. To ti je ale hajzlík, to ti teda řeknu!" Odpověděla jsem, aniž bych tušila, o čem, anebo o kom to vlastně doposud s telefonem komunikovala. Ono je to totiž ve finále úplně jedno, protože Gerta nedá šanci v podstatě žádnému chlapovi, ať už je to manžel, milenec, kamarád, kolega..... všichni jsou to hazlové, takže moje reakce " to ti je ale hajzlík" je vždycky z jejího pohledu trefná. Tímto se ovšem omlouvám všem "hajzlíkům", já si to nemyslím, jen potřebuju, aby se Gertrudě ulevilo a mně ve finále taky a měla jsem klid. 😊

"No vidíš. Můžeš mi říct, proč mi ti chlapi pořád takto ničí život?" Škytá napůl vztekle Gertruda do telefonu a já cítím, že kdybych jí řekla pravdu, mohlo by jít do tuhého. Ukončila by hovor, aby následně vytočila jinou oběť a řvala jí do telefonu, jací jsou ti chlapi hajzli a já kráva. Cožpak o to, o tu krávu nejde, jde tady o Gertrudu, která nemá ani tušení, že chyba je v ní a není prostě připravená tu pravdu přijmout. Až jednou bude, tak ode mě dostane tu pravou ledovou sprchu a vím, že mě za to obejme. Že s láskou řekne: "Ty jsi ale kráva!" Ale nebude už mít potřebu to volat někomu jinému, aniž by pochopila o co vůbec jde.

"Panebože Gerto, já tady mám strašný smrad! Mně se pálí v troubě kuře na uhel!" Dávám jí důrazně najevo, že náš hovor je pro dnešek u konce. Hovor. Její monolog. A i když Gerta vcelku neochotně zavěsila, nedá mi to nad ní nepřemýšlet. Ta ledová sprcha bude asi brzy na spadnutí. Mám ji ráda i s jejími chybami, ale chyby máme proto, abychom se z nich dokázali poučit a ne je opakovali pořád dokola. A já nebudu pokaždé odkládat telefon někde do kouta a poslouchat, jak mi Gerta vyřvává po baráku.

Snažím se zpátky dostat do "své" chaty na úpatí hor, ale už se mi to nějak nedaří. Místo přihození polínka do krbu, jdu a otočím knoflíkem na termostatu u plynu. Taková romantika sobotního dne. Je vám zima, otočíte knoflíkem. Pravda, mohla bych si tady založit ohýnek, bylo by z čeho, ale na to mám spoustu času, až budu stará a dementní. To ovšem pak volejte prosím 150. 😉

P.S.: Díky za fotku 😊 😊 😊