Postřehy z Prahy

Když jsem si před třemi lety dávala s Álou sraz v Praze na Andělu, netušila jsem, co to se mnou udělá. Můj muž mě musel "ukotvit" ke sloupu pouliční lampy, kterou jsem ze všech sil objímala, hlídajíce si při tom kabelku. Ten záchvat paniky asi nikdy nezapomenu. Manžel se šel poohlédnout po nějaké vhodné restauraci, kde s Álou spočineme a já zoufale hleděla, jak metro zvrací davy lidí, a další a další a nechápala jsem, jak mezi nimi Álu objevím. Tušila jsem, že ji v tom davu propásnu. Naštěstí se muž vcelku rychle vrátil a Ála se v davu taky neztratila.
Manžel odjel a my jsme zapadly do blízké argentinské restaurace El Bárrio de Ángel na pořádného steaka a kus řeči. Číšník se snažil pro nás najít vhodné místo a nám stále něco vadilo. U jednoho více duněla hudba, vedle druhého sedělo moc lidí, další stůl byl moc velký a my chtěly prostě trochu soukromí. Tak jsme si vybraly jedno místo pro dva lidi, oddělené takovými dřevěnými zástěnami. Nad stolem byl na stěně nějaký nápis, ještě jsme si říkaly, kdoví, co to znamená, protože jsme si všimly, že podobné nápisy jsou u všech stolů. Pravda, číšníka jsme tím trošku zaskočily, udiveně povytáhl obočí, pokrčil rameny a odkráčel pro jídelní lístky. V průběhu času tam stráveného mi to nedalo a nápis jsem si opsala. Doma u počítače jsem v překladači zjistila, že jsme seděly v kóji pro zamilované. 😊Hmm, asi jsme číšníkovi nepřipadaly dostatečně zamilované a možná si i řekl, že se k sobě nehodíme. 😊
Letos to bylo jiné. Prvně jsem jela vlakem, který mě vyplivnul na hlavním nádraží. Zaplatila jsem si místo, abych seděla v řadě s jedním sedadlem, hezky u okna a všechny lidi přede mnou. Nemám ráda, když na mě někdo dýchá zezadu a vlastně ani zepředu, zprava, zleva. 😊 Zvlášť po ránu. Jaké bylo překvapení, když jsem si po dosednutí uvědomila, že je ve vlaku hrozná zima. Závada na topení, opraví se až v Praze. Super. Takže jsme dostali náhradní místo ve druhém vagonu, kde bylo sice teploučko, ale během cesty jsem vyfasovala souseda. Takový normální mladík, který trochu nevábně voněl levnou vodou po holení. Začetl se do knížky Krev a kosti, ideální pro cestování vlakem. Byla jsem šťastná, že s ním nesedím sama někde v kupé. To bych asi opravdu trochu znervózněla. 😊Čtení ho unavilo, a tak vcelku brzy usnul. Dvě kávy zdarma a voda k tomu vykonaly své a já jsem pomalu cítila potřebu vyzkoušet toaletu RegioJetu. Bohužel mladíček začal pochrapovat a já, jakožto dobrák od kosti, neměla jsem to srdce ho budit. Zkontrolovala jsem čas a usoudila, že do Prahy to prostě vydržím.
Na nádraží mě měla vyzvednout Ála, ale tu jsem ani nehledala a úprkem vzala první volné toalety. Paní mi lámaně ruskočesky vysvětlila, že musím nejdříve vhodit do automatu dvacku, abych se dostala dovnitř. V tu chvíli jsem už byla fakt šťastná, že ji u sebe mám. S blaženým výrazem úlevy jsem vyšla ven a volala manželovi, že jsem dorazila na místo a utratila první dvacetikorunu za vyčůrání. Dal mi dobrou radu, ať už radši nic nepiju, jinak ty peníze, co jsem si vzala s sebou dám v Praze jen za záchody. 😊 Rada nad zlato. Očima jsem hledala místo, kde se tak nějak postavím "bokem" davu a zavolám Ále. Prvně jsem si uvědomila jednu věc, že mi ty lidi a plné nádraží vůbec nevadí. Naopak, se zájmem jsem tak nějak všechny pozorovala, než dofrčela Ála a vydaly jsme se do víru velkoměsta. Hrůzu jsem měla z metra, tramvají a davů lidí, ale vše probíhalo až divně v klidu. Dostalo se mi akorát rady, ať si držím pořádně kabelku a pak jsem jen viděla, jak si mě Ála poočku hlídá, aby mě neztratila.
Metro v pohodě, tramvaje v pohodě, autobusy v pohodě, lidi v pohodě, co to je? Jaktože mi nic nevadí, a tak nějak prostě v pohodě následuji Álu po Praze? Jediné, co mi vadilo, že jsem si ráno nevšimla, že jsem si vzala hodinky, kterým jaksi došla baterka, takže jsem měla pořád 10:10. To se zdál být můj největší problém, protože člověk na ně pořád pokukuje. Všimla jsem si dvou věcí. Většina Prahy má v ruce mobil a sluchátka v uších. A většina Prahy spěchá, je prostě v úprku. Nejvíc jsem se bavila na eskalátorech. Jednak mě ohromilo, jak na ně božsky nastupují psi v klidu si jezdí sem a tam. No a druhá věc, co mi přišla směšná, jak nastupují lidi a všichni se za sebe řadí jak husičky hezky vpravo, aby nechali uličku vlevo volnou pro ty, kteří prostě spěchají ještě víc a jízda schodů je pro ně pomalá. Takže běhají nahoru, dolů, nahoru, dolů a světe div se, i já jsem si to vyzkoušela, aby nám neujelo o fous metro. 😊 Naštěstí to bylo logicky směrem dolů. 😊
Praha je fakt krásná. Byla jsem tam už hodněkrát, ale tentokrát to bylo jiné. Asi proto, že jsme si s Álou řekly, že nebudeme nic hrotit, spřádat žádné plány, ale prostě si každý den tak nějak užijeme, kam nás nohy zanesou. Že nebudeme podléhat vlivu, tam ještě musíme, to musíme vidět, tamto stihnout. A tak se stalo to, že proběhly naprosto pohodové čtyři dny. Bylo i fajn, že díky svátku bylo trošku "odlidněno", takže davy lidí nebyly tak hrozné jako v běžné pracovní dny. Rozhlížela jsem se kolem sebe a vnímala věci, domy, památky, lidi, úplně jinak jak dřív. I tak jsme toho stihly dost, abychom se vrátily domů každý večer k.o. . 😊 Já zvyklá sice hodně chodit, ale ne po tak tvrdém terénu. Nožky docela trpěly, ale to tak nějak k tomu patří. Není třeba z toho dělat žádné zoufalé závěry. Když jsme seděly na Václaváku koni za zadkem a řešily jeho prostatu 😊 a naši únavu, říkám Ále, "podívej se tady na ty důchodce tady kolem". "Evidentně jsou na zájezdu, už dle oblečení a foťáků na krku a lítají tady jako tryskomyši. To není normální? Kde berou tolik energie, když my dvě jsme za tři dny na odpis?" No odpověď jsme nenašly. Václavák mi přijde trochu omšelý. Vždycky míval takový punc luxusu a noblesy, měl své charisma, ale to jsem nyní nějak postrádala.
Zabrouzdaly jsme taky do jednoho knihkupectví a šmejdily po knížkách. Po jedné mi vyjela ruka sama a prostě jsem ji vytáhla z regálu a říkám Ále, že tu si beru. Je to knížka od Dana Millmana - Čísla života (Život, k němuž jsme zrozeni). Když jsem si ji pak fotila na lavičce ve Františkánské zahradě, zjistila jsem, že má na obálce čísla a mimo jiné taky 25=2+5=7. Sedmička je moje životní číslo, složené právě z čísla 25. Čísly se zabývám už hodně let, a tak mě to sice překvapilo, ale neudivilo. Nevím, jestli náhoda, ale když jsem večer knížku procházela a přečetla pár vět, bylo mi jasné proč. Jsou v ní věci, které vím, na které jsem během posledních pár let přišla a uvědomila jsem si, že jsem v podstatě začala žít v souladu s mým životním číslem. Samozřejmě, že ne ve všem a úplně, člověk se učí celý život. Ale to poznání, že jsem si život nastartovala správným směrem, že jsem podvědomě na sobě začala pracovat a nejen na duši, ale i na těle, na jídle, že všechno souvisí se vším, ....prostě mě to docela usadilo, jak se mi ta životní mozaika hezky skládá do sebe. Jak se ve všem začínám orientovat, chápat věci, které jsou druhým skryty. Že umím číst mezi řádky, což je mnohým taky skryto. Ale zase jen proto, protože jejich životní cesta je jiná a má se ubírat jiným směrem. Všichni máme svou životní cestu a ani jedna se nepodobá druhé, protože všichni jsme jedinečné osobnosti, a tak bychom se měli i navzájem brát.
Knížka mi doplnila nějaké věci či myšlenky, ale hlavně přišlo utvrzení, že jdu správným směrem. Zbavila mě různých pochybností a dodala další motivaci, energii, dala mi další smysl a já budu vždycky vděčná za toto pozvání do Prahy, protože navíc přišlo v pravý čas. Protože všechno má svůj čas a smysl. No a nakonec jsem se tam taky dočetla, že nepotřebuji studovat žádné knížky, učebnice, nepotřebuji žádné duchovní učitele, nic takového, protože všechno mám v sobě. V tom se mi vybavil jeden záběr z předešlých dnů, než jsem odjela do Prahy, tak jsem se dívala na své všechny moudré knihy a říkala si, k čemu mi tady vlastně jsou, když je ani nečtu, ani nepoužívám. 😊 Prostě všechno tak nějak vždycky vychází ze mě samo. Dost jsme o tom s Álou diskutovaly, přišlo mi to všechno takové nějaké neuvěřitelné, že jsem prostě musela odjet do Prahy, abych si tyto věci a spoustu dalších naplno uvědomila až tam.
Taky jsem si uvědomila, proč se mi vytratila ta panika a záchvaty úzkosti z davů lidí a z toho zrychleného života. Je to tím, že se více otevírám, byla jsem člověk hodně uzavřený před vnějším světem, a proto ten svět na mě i tak působil. V té knize se taky píše, že se v podstatě můžu cítit všude jako doma, což se teď potvrdilo. Taky je tam psáno, jak dobře mi dělá příroda, asi proto ta má chůze mezi poli, stromy, lesíky. Nádherně se mi tam formují myšlenky, odbourává se negativno, ale taky čerpám spoustu energie. A nepotřebuji přitom objímat stromy, já strom potřebuju obejmout jako celek, a to dost dobře zblízka nejde. Taky by mi prý dělalo dobře cestování po vodě, anebo ve vzduchu. Po vodě nevím, možná po řece, na moři mám mořskou nemoc, 😊 no a letadlem ani balónem jsem ještě nikdy neletěla, ale je fakt, že ve snu jsem létala mnohokrát. Jen tak, šlo mi to samo. 😊 Těch poznatků bylo hodně, ale jsou zatím někde ve mně uschovány, byly to snad jen takové záblesky, které ještě nedostaly formu, asi zatím není čas.
Ála je báječná, obětavá a strašně hodná ženská, která mě ve dvě ráno nutila, dělat jí módní přehlídku!😊 Byla jak Osmany Laffita a vytvářela "outfity" a zvyšovala mé sebevědomí. Je fakt, že jsme udělaly trošku průvan v jednom luxusním sekáči, takový "holčičí" den, s obřím větrníkem a završen touto přehlídkou. Nakonec mě narvala i do věcí, které si koupila sobě. Což bylo docela komické, protože má tak padesát kilo i s postelí. 😊 Některé z nich mi nanutila a přikázala, že je musím nosit. 😊Výsledek byl takový, že jsme na druhý den jely koupit cestovní tašku, abych to měla všechno jak odvézt domů. 😊Výprodeje značkového oblečení, kus za 10 či 15 korun jsou velmi nebezpečné. 😊 Celou neděli jsem pak doma prala. 😊
No a tak se budu těšit do Prahy zase někdy příště, nejdříve musí ale Ála taky k nám, aby věděla, jak se žije pomalu a v klidu. 😊