říjen 2017

aneb, když fouká vítr, nejde elektřina a zbývá "kousek" baterky v notebooku 😉

Nedělní ráno bylo podivné. Už pocitově po probuzení jsem cítila, že něco není úplně jak má být a následný pohled do zrcadla mě v tom jen utvrdil. Pytle pod očima a cizí obličej moc nezachránila ani dávka pořádně ledové vody.

Když jsem si před třemi lety dávala s Álou sraz v Praze na Andělu, netušila jsem, co to se mnou udělá. Můj muž mě musel "ukotvit" ke sloupu pouliční lampy, kterou jsem ze všech sil objímala, hlídajíce si při tom kabelku. Ten záchvat paniky asi nikdy nezapomenu. Manžel se šel poohlédnout po nějaké vhodné restauraci, kde s Álou spočineme...

Můj muž je někdy fakt zvláštní stvoření. Dnes jsme si řekli, že si uděláme chvilku klidné a pěkné odpoledne. Já u svého notebooku, on u svého. 😊Pravda, ideální v dnešní době, kdy všichni čučí do mobilů, tabletů a podobně, a byť spolu sedí, tak spolu nemluví. Ale my spolu mluvíme, fakt, jen jsme si potřebovali každý něco u svého...

Příjezd jako obvykle. Nadšení, trošku přeprchá, ale to nám nevadí. Konečně jsme na své milovaném místě, kde se cítíme dobře, a kam jezdíme načerpat vzácnou energii. V chatě zima a nevlídně asi jako pokaždé, když sem přijedeme. Nicméně netrvá dlouho a známé prostory rychle zabydlujeme. Kotel a krb se rozhoří, lednička taktak pojme naše zásoby, dá se...